Zásada jednadvacátá: Fyzický trest je krajní prostředek
Fyzický trest by měl sloužit pouze jako úplně krajní výchovný prostředek. Fyzické tresty často nevedou ke zlepšení chování dětí, ale mohou naopak vyvolávat u dítěte agresivitu, anebo touhu po pomstě.
Výchovné plácnutí
Zastavme se nejprve u malých dětí, kterým je od jednoho roku zhruba do tří let. Rodiče obvykle své děti nebijí, ale občas jim udělí výchovné plácnutí. V případě batolat se nejčastěji jedná o plácnutí přes ručičku, anebo přes zadeček, aby si dítě uvědomilo, že něco dělat nemá. Tento trest mívá význam pouze v případě, že následuje ihned. Ovšem ani to v sobě neskrývá záruku úspěchu. Neslibujte si od něho změnu chování svého dítěte. Možná se budete divit, že za tutéž věc se nechá Vaše dítě opakovaně plácnout a pokaždé ji udělá znovu. Nemá to nic společného s jeho tvrdohlavostí, anebo se sníženým intelektem. Prostě to nezabírá. Když budete své batole často plácat, riskujete, že to bude vnímat jako běžné jednání, a začne plácat také ono Vás. Náš tip: Když dítě dělá něco nepatřičného, chytněte ho za ručičku s vážně a důrazně pronesenými slovy „to nesmíš.“Z tónu Vašeho hlasu dítě pozná, že si nepřejete, aby to dělalo. A o to tady přeci jde.
Nebijte děti
U starších dětí je to s fyzickým trestáním ještě horší. Je známo mnoho případů, kdy rodiče bili své děti, u nichž pak vzrůstala agresivita, kterou nezřídka obracely vůči slabším jedincům. Sekundárními oběťmi pak mohou být mladší sourozenci, anebo spolužáci. U jiných dětí zase vedou fyzické tresty ke ztrátě důvěry k rodičům, k bojácnosti a ke lhaní s účelem vyhnutí se trestu. Obecně platí, že plácnutí batolete přes ruku nadělá méně škody, nežli facka dvanáctiletému dítěti. Ta je omluvitelná jen opravdu ve výjimečných případech.
Zásada dvaadvacátá: Dítě není otrok
Přečtěte si také: Děti a domácí práce. Kdy začít, co dělat a co raději ne.