Příprava na start – než půjde poprve do školy, II. část

Datum publikace: 07.07.2014

Než půjde naše dítě poprvé do školy, má za sebou již šest nebo sedm let vývoje, kdy je schopno se „samo“ učit, byť to bylo s naší pomocí jako rodičů, od kamarádů, okolí, kterým bylo dítě obklopeno. Náš úkol jako rodičů spočívá v tom, abychom vytvořili k učení vhodné podmínky a podpořili to dobré v jeho osobnosti. Naše děti jednou bude živit schopnost začít a dokončit práci. Mzda či jídlo bude potom odměnou, nikoli nutnou touhou. Německý psycholog Alfred Bierach před mnoha lety vydal knihu Varovné signály duše, ve které popisuje desatero výchovných poklesků, které jsou způsobeny přetížením či nezralostí rodičů, ale i učitelů, kteří mohou slovem napáchat velké škody na tvořícím se potenciálu našich dětí. Přečtětete si druhý díl tohoto desatera.

První díl tématu nalezenete ZDE

5. Přehnaná staroslivost

Poselství číslo pět porušíte snadno, aniž to tušíte, a děti si na něco tak příjemného jistě rády zvyknou, zvláště jde-li při tom o nějaké sladké či věcné odměny a úlevy, proč něco nemusí, nebo co za ně udělají jiní. Větičky plné starosti a účastenství zní častěji od babiček nebo příliš pečujících blízkých. Říká se, „kam pán Bůh nemůže, pošle babičku“ ale někdy je z větší části práce čertíků v dětské duši. Velmi pozorně a nevinně znějí dítěti i okolí věty: „ S touhle rýmou prostě nemůžeš do školy“, „Ty začínáš kašlat?“, „Nebolí tě to tady? To přece musí bolet“!, „Hned mi hlas, když se nebudeš cítit dobře“. To jsou komentáře, ze kterých dítě rychle vycítí, jak silný argument je útěk do bolesti. Jak spolehlivá je prosba o hračku, sladkost, zvláště když dítě něco bolí doopravdy a navíc když bolest se naučí mistrně předstírat. Stačí vzpomínka na povídání starších tetiček, příbuzných na téma nemoci či bolesti nebo jak snadno se lze díky bolesti vyhnout povinnostem. Pravdou je, že ve škole šířit chřipku nebo nějakou virózu není nic pěkného, ale na druhou stranu přiznejme si, jak často si my dáme úlevu nebo pohov při náznaku bolesti hlavy či zad. Děti rychle zjistí, že dospělí si povídají o nemocech a utrpení všeho druhu a proč by to děti nemohly zkusit? Jiný typ pastičky na rodiče je přehnaná péče o pohodlí dítěte. Jestliže se vaše dítě natáhne po zakopnutí, není příliš prozíravé, zahrnete-li svého potomka vyděšeným pohledem a reakcí, jako by si skutečně zlomil ruku nebo nohu. Poznáte velký rozdíl v přístupu k dítěti, které je přehnaně opečováváno při pádu a u dítěte, které sice upadne stejně a možná je to hrozivější pád, nicméně zvedne se, usměje se a běží dál, než dítě, které se při pádu rozbrečí a chce na sebe strhnout veškerou pozornost a mohlo tak získat hračku, sladkost, i když již má naši pozornost. Mluvíme-li o pádech, bolístkách, odřeninách, ty k dětství patří. Dítě, které se po pádu rychle zvedne a vezme pád „sportovně“ pokud ho to naučíme, si povede v životě lépe a bude se cítit sebejistěji, než uplakánek, jehož jsme naučili, že každá bolístka si zaslouží důkladnou pozornost naši či okolí. Další prohřešek by mohl být častější od prarodičů, kteří hůře snáší pláč dítěte, které má touhu po hračce. Máte-li doma dvojčata, je to ideální příležitost, jak děti naučit týmové spolupráci. Kupovat například při každých narozeninách, svátku jednoho z nich, vánocích či jiné příležitosti vždy dvě naprosto stejné stavebnice lega, dvě stejná auta, dvě stejné panenky.... tím zaděláváte nejen na větší finanční těžkosti, ale také může (je to značně individuální) vzniknout v budoucnu problém se začleněním do týmu, s přijetím role, či s odkladem potěšení….

6. Šesté poselství by se dalo nazvat „já raději sám“.

Jistě si vzpomenete na své starší sourozence, rodiče či prarodiče, kteří vždy věděli, jak by se některé věci měly dělat. Jak jsem již napsal výše, pro děti je vše nové a lze považovat za hřích odrazovat z jejich radosti poznávat a zkoušet. Je lépe dítě obeznámit s riziky a říci mu, jaký je optimální postup, nicméně pokud to bezpečnost dovolí, ať si vyzkouší své metody a postupy. Nás by se měl týkat vnitřní zákaz se smát, či vysmívat se. Měli bychom se zdržet vět podobných například těmto: „Na tohle jsi ještě malý“ – (nicméně, nebude to napořád), větou „Jak tohle chceš dokázat, je pro mě záhadou?“ docílíte minimálně jen toho, že se vaše dítě vlastní iniciativy raději vzdá – To skutečně chcete? Kritizovat umí každý, i ten kdo vlastně mnoho neumí. Vy buďte těmi, kdo mohou dát dítěti radu nebo alespoň neodrazovat od snahy experimentovat a zkoušet nové postupy a přístupy k řešení problémů. Zjistěte si předem, zda dítěti nehrozí rizika pádu nebo zranění či jiný druh nebezpečí a nechte jej, ať vám samo ukáže, co zamýšlí. Alespoň neriskujete, že dítě snáze upustí od svých úkolů, plánů, kterými by se mohlo více namáhat nebo před nimi uhýbat. Mohlo by to dojít až do fáze, že bude odkládat zkoušky anebo se do všeho pustí a nic nedotáhne do konce. Mohlo by provozovat více sportů, ale v žádném nevynikat, právě tak jako několik cizích jazyků, o jejichž studium se léta pokouší.

7. Sedmé poselství míří na samostatné myšlení. Škoda každé nezodpovězené otázky dítěti.

Někteří z rodičů z vlastního pohodlí odbudou své zvídavé dítě větou: „Stejně nic nevymyslíš“ „Nehloubej o tom“, „Tomu ještě nerozumíš“..... Škoda, že negativní postoj k myšlení, který tímto způsobem děti získávají od rodičů, nebyl nikdy uznán na úroveň smrtelných hříchů. Před staletími se to církvi nehodilo, ale v současné době, je toto aktuální. Jako by rostly zástupy lidí majících negativní postoj k myšlení, ke vzdělávání, k duševnímu životu a ke kultuře. Výsledkem mohou být i chaotičtí lidé, odmítající jakékoli plánování a spoléhajících se na svou intuici, případně se tak spoléhají na své vědění, že jsou pro praktické úkoly v životě nepoužitelní.

8. Osmé poselství zasahuje pocitovou stránku, apeluje na racionalitu, chladný kalkul, účel světící prostředky.

Někteří rodiče toto mohou dělat i záměrně. Mohou klást důraz na to, aby dítě potlačovalo své pocity, aby se ovládalo, odpíralo si to co je příjemné a na co má člověk právo… Dítě, zvláště v předškolním věku, je velmi citlivé na to co může zvládnout a samo se nepustí do ničeho, o čem neví. Má menší výdrž, slabší schopnost se soustředit. Do doby než se vyvine kritické myšlení je ještě daleko a tak nutit dítě k tomu, aby bylo přesné jako počítač, ovládalo se, chovalo se racionálně a nefantazírovalo, se rovná handicapování dítěte po sociální, emotivní i kognitivní rovině pro budoucnost. Vývoj, jak píše A. Bierach může proběhnout i obráceně, a dětskou duši nasměrovat do světa zážitků, pocitů, i kdyby si je mělo vyhledávat samo.

9. Poselství číslo devět: Nepřetěžovat děti mnoha zájmy

Někteří rodiče mají představu, že když zaměstnají své předškolní dítě zájmovými aktivitami, jako jsou gymnastika, anglický jazyk, výtvarný kroužek, fotbal… a pod a během celého týdne mu nenechají vydechnout, že mu tím prokazují nějakou zvlášť výjimečnou službu. Nelze namítat nic proti výše uvedeným aktivitám. Pokud zůstanou tři dny plus víkendové dny v týdnu volné pro hru s ostatními vrstevníky a povídání s rodiči, vlastní záliby, je vše v pořádku. Nelze ovšem souhlasit s rodiči, kteří mají představu, že každodenním drilem (či drezurou) svému dítěti více prospějí. Stejně tak nelze souhlasit ani s tím, že by televize a počítačové hry anebo takzvané edukativní programy měly nahradit společnost dítěti a vybavit ho nejlépe pro život ve školních letech. Televize v tomto případě napáchá více škody než užitku, zvláště když rodiče nehlídají, na jaké programy se jejich děti dívají. V tomto směru je třeba hledat zlatou střední cestu mezi tím, kdy dítě přetížit anebo dát plnou volnost aby si dělalo, co chce.

10. Poselství poslední, aplelující na žádoucí obraz dítěte, dle rodičovských představ.

Děti jsou často velmi živé, užívají si radost, praktikují zvídavost všemi směry, zejména neprozkoumanými, kterých je prvních 25 let života (kdy již delší dobu nejsme dětmi) stále ještě mnoho. Zde se ovšem setřetává představa dítěte a představa rodiče o tom co je vhodné. Rodič je od toho aby mentoroval, ale také aby miloval své dítě a pomáhal mu v mezích jeho intelektu, schopností i v mezích zákona poznávat. Někteří rodiče jako by hledali sami sebe v dítěti a proto jej častují káráním, příkazy, pochybnostmi. V jiných případech do dítěte vkládají své nenaplněné ambice. Dělá-li dítě něco, co neodpovídá, či přímo odporuje našim představám slušnosti, měli bychom taktně dítě upozornit na nevhodnost chování a nejlépe mezi čtyřma očima a snažit se v něm nevyvolávat pocity viny nebo hanby. Není vhodné komentovat dětské aktivity slovy:“Jestli to ještě jednou uděláš, nařežu ti“, „Musíš se změnit, jestli nechceš špatně dopadnout“, Teprve až budeš dělat to co je správné, můžeš počítat s mou pomocí“…. Výchova vedoucí k pocitům méněcennosti a nutkavému selhávání, k pocitům osamělosti, nešikovnosti, snaha vyhýbat se pevným vztahům, aby nezažili odmítnutí. Anebo se takto trápená duše rozhodne pro jiné pojetí sebe. Pomyslí si, například: „Když už jsem tak špatný, jak pořád říkáte, tak vám dokáži, jaké to je být opravdu špatný". Každé dítě v různé míře nedobře nese citové vydírání, manipulaci i zneužití důvěry. Nebylo cílem vyjmenovávat zde všechna poselství, která dětem z dětství zůstanou v duši do pozdní dospělosti. Každý z nás alespoň jedno z takových poselství vyslechl. Někdo více, někdo méně. Nemusí to nutně znamenat nějaké omezení, které by Vás později činilo nešťastnými. To, co si odnášíme od rodičů, jsou jakési tretry na běžeckou trať. Někomu se v nich poběží lehce a rychle, vytrvale a někdo může ztratit tempo nebo dech po pár metrech. Bude záležet na našich dětech, jak se vypořádají se vkladem o nás rodičů a jak snadno se jim bude hledat místo v životě. Kojenci a malé děti jsou zcela otevřené všemu, co se odehrává v jejich okolí a jeho dění nevědomě napodobují hravou formou. Proto je rodičovský vzor nejelementárnějším výchovným prostředkem v prvních letech života. Dítě nevnímá jen to, co rodič dělá, ale také jak to dělá, jak jedná a co při tom říká. S čím větší láskou a zdravou péčí rodič jedná, tím pozitivněji na dítě působí. To je třeba cvičit, protože žádný rodič tuto schopnost nezískává automaticky. Uvedených deset poselství je ještě velice mírných ve srovnání s těmi, s nimiž se lze setkat jako učitel nebo jako sociální pracovník. Zralý rodič by se měl dokázat vcítit do duše svého dítěte a zachovat se dle zlatého pravidla. V každé rodině jsou děti velmi rozdílné. Výchova a dědičnost nepředstavují neměnnou danost. Dítě není tabula rasa a přináší si do života i něco „vlastního“, což se projevuje postupujícím časem výrazněji. U jednoho dítěte může přes mírnou nepřízeň přístupu rodičů převládat zářivý a radostný tón a u jiného dítěte bude určujícím pocit nejistoty, strachu, pocit, že to není ono. Věřím, a snad jsem v tom s odborníky zajedno, že láskyplnou péčí a dobrou výchovou nelze zabránit všem problémům, které dítě potkají, ale pokud dítě nějaké potíže potkají, neznamená to, že je to výchovou.

Shrnutí závěrem

• Láska, dostatek vhodných podnětů, klid a teplo spojené s jednoznačností a hranicemi (pravidly), vytvářejí základní atmosféru, v níž je dítěti velmi dobře.

• Pokuste se nalézt skutečný střed mezi příliš silnými a příliš slabými podněty, mezi předčasnými požadavky a požadavky ve vývoji překážejícími

• Ve výchově neexistují všeobecně platná řešení. Mějte odvahu dělat i chyby. Naslouchejte svým citům a úsudku.

• Mějte neustále před očima: Dítě napodobuje vše, co k němu přichází od vás.

• Každé dítě má své osobní vlastnosti – mimo jiné k němu patří také překážky a potíže. Přeji Vašim dětem hodně úspěchů v prvních krocích ve první dny ve školce a také štěstí a potěšení ze vzdělání na základní škole a vám rodičům co nejvíce moudrosti, nadhledu a radosti.

Zdroj: Scio.cz

Mgr. Bc. Slavomír Mácha

Tagy: Alfred Bierach | desatero výchovných poklesků | výchovné metody

Článek je vydán v rámci seriálu: Škola volá