Příprava na start - než půjde poprvé do školy, část 1

Datum publikace: 22.6.2014

Kategorie: Batole | Předškoláci | Školáci | Výchova | Vývoj dítěte | Jak být dobrým rodičem | Přirozené rodičovství | Příprava do školy

Než půjde naše dítě poprvé do školy, má za sebou již šest nebo sedm let vývoje, kdy je schopno se „samo“ učit, byť to bylo s naší pomocí jako rodičů, od kamarádů, okolí, kterým bylo dítě obklopeno. Náš úkol jako rodičů spočívá v tom, abychom vytvořili k učení vhodné podmínky a podpořili to dobré v jeho osobnosti.

Cílem výchovy tedy reálně nemůže být vytvoření harmonicky a všestranně rozvinutého člověka, ale vychování člověka, jenž bude znát své vlastnosti a schopnosti, dokáže je uplatnit, a který bude schopen šťastně a plnohodnotně žít. Hlavní úkol školy je rozvinout osobnost dítěte – žáka, veškeré učivo je pouze nástrojem k dosažení cíle….

Ve škole již osobnost dítěte nelze utvářet tak snadno jak si představují rodiče. Osobnost dětí je utvářena v prvních třech letech života a v šesti letech je téměř většina osobnosti (nelze vyjadřovat v procentech nebo nějakých jednotkách) hotova. Vývoj osobnosti potom různě rychlým tempem pokračuje po celý život. K nám jako učitelům do prvních tříd přichází děti, které jsou na školní práci a studijní nároky na připraveny na různých úrovních. Prvních šest let života je rozhodujících proto, zda máme ve třídě dítě, které se nebojí poznávat a samo poznávat chce. Zda je komunikativní, kreativní, odvážné, schopné soustředění, vytrvalosti anebo zda se schopnosti dítěte pohybují v obou krajních polohách, například strach vs útočnost, pasivita, hyperaktivita. Jako rodič i jako učitel mám možnost srovnat své výchovné metody s výchovou rodičů mých žáků včetně možnosti porovnání s odbornou literaturou. Je také pravdou, že je velký rozdíl, v pojetí výchovy dítěte, zda vychováváte prvorozeného/prvorozenou, či další dítě v pořadí a zda tím kdo vychovává, hraje si, případně trestá je otec či matka. Stěžejním tématem tohoto článku je prvních šest let, přesněji rok dva před nástupem do školy. Dítě před nástupem do školky musí zvládnout alespoň částečnou sebeobsluhu, tj, umět se obléknout, samo se najíst, použít toaletu a nemít pleny, umět vyjádřit slovy (nikoli pantomimou nebo kojenštinou) své přání, zapojit se do hry, společných aktivit a tak dále. Toto naučit dítě je úctyhodným podílem výchovy matek. Matka je z hlediska filosofie výchovy ostatně prvním a nejdéle působícím učitelem - učitelkou člověka a to často ještě dlouho po své smrti. Vliv matky v nás zůstává po celý život.

Role otce spočívá ve výchově v poznávání a rozvoji potenciálu dítěte, trpělivosti, kreativity, řešení problémů, vypořádání se se stresem, strachem, umění navazovat vztahy a udržet je, umět se soustředit, umět i prohrát a z prohry se poučit. Teď nepíši jako učitel, ale jako otec a zastávám například názor, že přerušit zápal nebo soustředění hry či objevování dítěte například jen kvůli obědu či večeři je téměř výchovný hřích, a to je třecí plocha mezi pojetím výchovy otců a matek. Udržet soustředění, zájem a nadšení pro objevování, je důležitější pro život než mít včas plný žaludek a spojit si toto s jídlem anebo ještě hůře trénink soustředění kvůli jídlu přerušit. Naše děti jednou bude živit schopnost začít a dokončit práci. Mzda či jídlo bude potom odměnou, nikoli nutnou touhou. Německý psycholog Alfred Bierach před mnoha lety vydal knihu Varovné signály duše. V osmé kapitole nazvané Zabržděný vývoj popisuje desatero výchovných poklesků, které jsou způsobeny přetížením či nezralostí rodičů, ale i učitelů, kteří mohou slovem napáchat velké škody na tvořícím se potenciálu našich dětí.

Dopouštíte se na dětech výchovných hříchů?

1. Hřích ve smyslu „To není důležité“, „Ještě to nemůžeš“, „Jdi od toho, jen překážíš“… řada podobných pronesených vět působí na děti destruktivně v jejich sebepojetí a sebedůvěře. Dále mohou děti slýchat věty typu „Maminka tady není jen pro tebe“, „Co zase chceš?“, „Jdi už“, „Mlč, když mluví dospělí“ aj. Možnými následky jsou zapadnutá poselství do duše dítěte, které z něj činí šedou myšku, Popelku, která uvažuje v rovině „To jsem jen já“. Po této výchově z nich vyrůstají neprůbojní lidé, bezmyšlenkovití vykonavatelé příkazů, kteří si sami nevěří a svou existenci promarňují na bezvýznamných zaměstnaneckých místech a bez jakékoli radosti z práce a činnosti, která by je naplňovala smyslem. Vy sami byste chtěli žít život plný neuskutečněných činů a odepřených radostí? Dítě může ve svém monologu zajít dál a nastavit se na úvahu: „Když se rodiče kvůli mne tak obětují, musím jim za to být celý život vděčný/á. Anebo naschvál vznikne potřeba nadměrné kompenzace a vypadat nebo ze sebe vydat víc, než na co stačí jeho síly. Honby za postavením, dodáváním si významu. Je možné i přiblížení se narcistnímu vývoji osobnosti.

2. Druhý hřích A. Bierach popisuje apelem na rozumnost a vyspělost dítěte. „Nebuď jak malá/ý“!…. „Nedělej hlouposti, už jsi dost velký/á na hlídání bratříčka“, „Za mých časů se děti již musely postarat o domácnost a zastat práci dospělých“, „Jsi nešika“, „Nic z tebe nebude“, „Kdy se už začneš ovládat“?, „Tak velký kluk už nepláče“, „Tak se nechová mladá dáma“. Možnými následky této výchovy jsou zaražení lidé plní komplexů, kteří se nedovedou z ničeho radovat. Žijí jen smyslem pro povinnost a svým způsobem života ovlivňují atmosféru kolem sebe. Nesnesou, aby viděli, že vy si užíváte volný čas, zábavu, radost a snaží se všemožnými způsoby vás přimět k plnění toho, co sami chtějí a představují si, že je to jediný správný postup. Jsou vždy připraveni nabízet svou pomoc a to i přes odmítnutí. Sloužit do absolutního sebezapření a obětování se pro blaho svých blízkých je potom jediným smyslem jejich života. Jsou to potenciální pacienti terapeutů, nicméně pomoc nehledající – to přece oni nepotřebují…!!? Znám pár příkladů dle tohoto prohřešku a vy jistě najdete četné příklady i z filmové tvorby. To, že kluci nepláčou, je zcestný mýtus. Koleno nebo loket prostě bolí a tak pláč je logickým a přirozeným projevem bolesti anebo snad chcete vychovávat bezcitného a tupého jedince – např. potenciálního žoldáka? Prožíváte-li nějakou bolest, není to nic ostudného a je věcí osobního přístupu, jestli u projevu své bolestí potřebujete obecenstvo. Jiným způsobem vypořádání se s tímto pojetím výchovy, a opět ne příkladným, je povalečství, egocentrické přerostlé děcko, fňukající dospělá osoba, lkající nad obecným nepořádkem a se sklony k manipulaci s ostatními v krvi. Čím déle ponecháte dítěti příležitost být dítětem, tím lépe se rozvinou jeho kognitivní a behaviorální schopnosti a tím i šance v životě uspět. Vše výše i následně uvedené jsou jen ilustrativní příklady možných důsledků a při chápání příčiny a následku je možné předejít negativním dopadům našich slov a činů.

3.hřích Do třetice je to dle A. Bieracha výchovný hřích snad nejrizikovější. Záleží velmi na vašem rodičovském svědomí, zralosti a odpovědnosti vůči dítěti. Školu pro rodiče bohužel nemůžeme poskytnout, ale na toto je třeba dát pozor. Být rodičem a současně plnit ještě další společenské a zaměstnanecké role není jednoduché. Lehko se říká, ale těžko se to bere zpět. Z přetížení, přepracování, často z vlastní úzkosti nebo ze strachu by z našich úst by neměly vyjít slova tohoto typu, byť to může vypadat neškodně: Nelze naznačit nebo dokonce vyslovit větu ve smyslu „Kdybys raději nebyl/a“, Dám tě do polepšovny“, „Za co mě bože trestáš, že mám takové dítě….“ Toto málo stačí na vytvoření pocitů viny, sklony k depresím, sebevražedným myšlenkám, sebepoškozování anebo k extrémismu. Někdy dítě, jak Bierach píše, z rozhovoru dospělých vyslechne, že je nežádaný potomek, že rodiče měli jiné plány, které jim překazilo těhotenství, že porod byl strašně komplikovaný a ohrozil život matky. Toho si děti všimnou velmi brzy z posunků, řeči těla a myslím, že již od tří nebo čtyř let tomu velmi dobře rozumí dívky, chlapci asi o rok později. Dítě vycítí, že pro rodiče představuje více obtíží než radostí. Dítě je samo znejistělé a hledá východisko ve velkých výkonech, těžkých úkolech, v horách práce, i kdyby si je měl/a sám/sama vymyslet. Kdo je tak předčasně a tak příliš zřetelně odmršťován, ten se někdy pokouší nalepit se na náhražkové osoby a těch se už nechce pustit. Často se stane, že žena, která prošla tímto stylem výchovy ničí život všech kolem sebe a nepřipustí, že je v jejím přístupu cokoli špatně. V případě mužů jsou to sklony k alkoholismu, drogám, příklon ke gangům nebo deviantním skupinám.

4. Čtvrtý prohřešek zasahuje pocity blízkosti, sounáležitosti, sebedůvěry a schopnosti navazovat vztahy i později intimitu spíše dospělého než dítěte. Dítě má přirozenou potřebu být někomu z rodičů nablízku a blízkosti si svým individuálním způsobem užívat – aniž by cokoli tušilo, jak cenné tyto zkušenosti v dospělosti jsou. Nicméně, vše se může začít kazit po větách: „Nemačkej se na mě“, „Nejsem hračka na mazlení“, „Neolizuj mne pořád „ ...apod“ To může způsobit strach z blízkosti a později potíže s pohlavními partnery. Chabá schopnost navazovat kontakt, sklon k osamělosti nebo odmítání kolektivu a spolupráce. Vynaloží mnoho energie na to dokázat věci samo bez pomoci druhých, hlavně se nesmí spoléhat na druhé…. Ztížená schopnost prožít blízkost někoho ani sebe sama. Rodičům je těžké radit, jak mají vychovávat dítě. Každý si do života odnášíme poselství předků, které vědomě či častěji nevědomě předáváme svým dětem. V čem zcela jistě neuděláme chybu, je vyjít dětem vstříc v jejich touze po objevování. Musíme si uvědomit, že je pro ně vše nové a údiv, radost, touha učinit zkušenost je ohromná a neměla by se limitovat příliš. Pod svým dohledem můžeme dětem prokázat více služby, než je častovat zákazy a přehnanou hyperprotektivní výchovou. Měli bychom s dětmi mluvit jejich srozumitelným jazykem a dovolit jim, aby nám pomáhaly např. v kuchyni a současně je upozornili na rizika, která tam jsou. Je třeba přenést se nad tím, že to je často opak pomoci, ale nikdo šikovný se nenarodil, ale stal se jím. Chce-li dítě lézt na strom, tak ho napřed naučte padat, nikoli mu v tom bránit. Vysvětlete mu, a držte ho přitom za ruku a ukažte mu, jaká výška je již riziková a jaká je nebezpečná a raději na to obětujte třeba vázu. Fyzikální zákony jsou nekompromisní a platí jak pro vědce, tak pro vás a vaše děti. Tam víra v anděly a boha nepomůže.

Zdroj: Scio.cz

Mgr. Bc. Slavomír Mácha

Tagy: Alfred Bierach | desatero výchovných poklesků | výchovné metody

Článek je vydán v rámci seriálu: Škola volá

Komentáře