Registrace

Proč emoční inteligenci rozvíjet

Datum publikace: 19.08.2013

Kategorie: Předškoláci | Školáci | Dospívání | Výchova | První rok batolete

Emoce mají z hlediska evoluce svůj životně důležitý význam. Přinášejí nám důležitá poselství, pomáhají nám orientovat se ve světě, rozlišovat priority, jsou zdrojem naší energie a motivace k akci.

Moderní životní styl však s sebou přináší mnohé nástrahy, které vystavují náš emoční systém zvýšeným nárokům, s nimiž se musíme vyrovnávat – na jedné straně roste množství a intenzita podnětů, které mohou být zdrojem naší nepohody, a na druhé straně ubývá možností, jak emoce s nimi spojené zdravým a neohrožujícím způsobem projevit a uvolnit (zkuste si například představit, že jste uvízli v několikahodinové dopravní zácpě). Naše emoce jsou přitom velmi reálné, jsou bytostně propojeny s biochemií našeho mozku a s reakcemi našeho těla. Pokud si máme zachovat duševní zdraví a zároveň být schopni pěstovat opravdové a hluboké vztahy s druhými lidmi, nemůžeme nad nimi jen tak mávnout rukou a tvářit se, že neexistují. Proto je tak důležité najít způsoby, jak s nimi zacházet. Tak jako v případě jakýchkoli jiných dovedností je nejlepší, pokud s jejich rozvojem začneme již v dětství.

Výzkumy ukazují, že tytéž emoční dovednosti, které způsobují, že vaše dítě je vnímáno svými učiteli jako nadšený žák nebo že je oblíbené mezi svými kamarády na hřišti, mu pomohou i po dvaceti letech v jeho povolání nebo v manželství (Shaphiro; 1998). Rodiče a vychovatelé mají v tomto smyslu jedinečnou příležitost, pokusit se naučit děti způsobům, jak měnit biochemii svých emocí, a pomoci jim, aby byly přizpůsobivější, dovedly lépe zvládat náročné situace a byly prostě šťastnější (Shaphiro; 1998)

Klíčovou roli z hlediska rozvoje emoční inteligence u dětí přitom hraje osobní příklad rodičů a vychovatelů. Dítě se, zejména v nejrannějším dětství, z velké části učí nápodobou – tím, že pozorně sleduje své první vzory, v prvé řadě tedy rodiče; a to, co kolem sebe vidí, slyší a vnímá a prožívá, přijímá za své. V tomto smyslu hovoříme o takzvané internalizaci, zvnitřnění. To znamená, že dítě vstřebává verbální i neverbální sdělení lidí, které je obklopují, osvojuje si je a tvoří z nich součást své osobností výbavy. V tomto procesu však není pouze pasivním příjemcem, ale mnohem spíše aktivním tvůrcem svých zkušeností, a to hned ve dvojím smyslu. Z jedné strany se svou povahou, temperamentem, převládajícím naladěním a dalšími charakteristikami podílí na povaze interakcí se svým okolím. Na straně druhé to, co zažívá, osobitým způsobem interpretuje, a teprve tyto přeměněné zkušenosti zabudovává do svého vnitřního obrazu světa a svého místa v něm. V tomto zpětnovazebném systému se v ideálním případě mění, rostou a rozvíjejí všichni účastníci interakcí. Proto je způsob, jak rodiče, prvotní vzory dítěte, s dítětem jednají a zacházejí; ale také to, jak přistupují k sobě navzájem a jak spolu komunikují, úhelným kamenem výchovy emočně inteligentního dítěte. Takto funguje takzvaná sociální dědičnost: v tomto případě znamená, že emočně inteligentní rodiče zpravidla vychovávají emočně inteligentní děti (a naopak).

Zvláštní postavení v přístupu rodičů a vychovatelů k dítěti (a v respektující komunikaci obecně) má takzvaná empatická reakce. Druhému člověku jednoduše (verbálně i neverbálně) dáváme najevo, že bereme vážně jeho pocity – což nemusí nutně znamenat, že souhlasíme s jeho stanoviskem. Pokud jednáme se svými dětmi empaticky, budou vnímat, že jsou svým okolím chápány a přijímány takové, jaké jsou. To je důležité pro budování sebedůvěry dítěte i pro rozvoj jeho vlastní schopnosti empatie, jednou z hlavních součástí emoční inteligence.

Společnost Scio v listopadu vydá knihu pohádek podporující a rozvíjející u dětí emoční inteligenci. Součástí knihy bude i metodika pro rodiče, plyšák a plyšové atributy vyjadřující jednotlivé pocity. Kniha i vzdělávací hračka vznikaly ve spolupráci pedagogů, dětských psychologů a rodičů s dětmi.

Tagy: scio.cz